Ani v případě mámy, ani v případě táty, jsem nepřemýšlela. Vztah k nim jsem nadřadila všemu, nepřemýšlela jsem o Božích přikázáních, o tom, že mám ctít matku i otce. Já jsem tak MUSELA jednat. Nepřemýšlela jsem ani o důsledcích svého jednání pro svůj duchovní život. Ne.

V případě táty už jsem si byla jistější, lépe jsem v sobě četla. Myslím, že pro mě bylo přijatelnější zemřít, než opustit ho. Po oněch třinácti letech, co uplynuly od máminy smrti, moje lpění na životě polevilo. I když u mámy jsem si myšlenku opustit ji rovněž nepřipouštěla. Byla jsem ale nešťastná z vlastního „zmařeného“ života... Tohle už u táty nebylo. Netoužila jsem odejít a naplňovat nějaké jiné cíle. Mnohokrát zklamaná vším, co život tady nabízí, nervala jsem se za něj.

Rvala jsem se za tátu, to ano. Jeho utrpením jsem strašně trpěla. Strašně. A trpím tím dodnes. Nevím, jak se s tím člověk má správně vyrovnat. To jeho utrpení se stalo, prostě bylo, a tím pádem pořád JE. Nikdo ho nevymaže z knihy Akaši, z dějin tohoto světa. Tak, jako u mámy. Tak, jako u milionů lidí na zemi. Utrpení mých blízkých se mně vrací ve snech, a to naprosto bez ohledu na to, jestli jsem ho zavinila, nebo ne. Existence utrpení mě znepokojuje, mně vadí, mě vybízí k řešení; ba přímo k oběti. Utrpení mně vadí tak hrozně, že bych raději sama zemřela, aby ho moji blízcí nemuseli snášet. Psychicky mě totiž mučí. MUČÍ!!!

Ne zemřít samoúčelně; to nechci, toho se naopak děsím. Ale pokud by moje smrt mohla navždy zachránit tátu? A navíc mu i duchovně pomoci? Ale to ano! Je to lepší, než se dívat na jeho trápení.

Z tohoto pohledu Ježíše chápu. Chápu ho!!!